Canisterapie

Canisterapie

Na naší škole tuto metodu praktikuje Mgr. Sylva Eslerová se svými pejsky Bonie, Aurou / americký stafordšírský teriér/ a Chitou /labradorský retrívr/.

A co to canisterapie vlastně je? Zjednodušeně řečeno - léčení pomocí psů.

Jedná se o podpůrnou léčebnou metodu, při které se využívá příznivého vlivu pejska na zdraví i psychiku člověka například při práci s:

·         Emocionálně poškozenými a citově deprivovanými dětmi

·         Autisty

·         Mentálně postiženými

·         Smyslově postiženými

·         U některých psychiatrických diagnóz /úzkost, deprese, fobie/

·         V logopedické a rehabilitační praxi – zejména jako motivační prvek

·         Jako socio – a psychoterapie tělesně či jinak handicapovaných

·         Při výskytu apatie, naučené bezmocnosti – postoje „ já nemohu“ u choronicky nemocných a zdravotně postižených

·         U nemocných dětí – zejména u chronicky nemocných

·         Jako součást komplexní terapie v geriatrii

Jak a kde náš tým s canisterapií pomáhá? Momentálně dojíždíme do Domova Korýtko do Ostravy, kde navštěvujeme seniory. Dříve jsme chodili i za dětmi do Speciální školy Motýlek v Kopřivnici. Pomáháme také formou besed na základních školách. Zde jsme schopni připravit besedu přímo „na míru” - učíme děti bezpečnému chování k pejskům, vysvětlíme základy výchovy a výcviku pejsků nebo prakticky ukážeme canisterapii.

V roce 2009 proběhl na naší škole projekt Canisterapie – psi jako pomocníci ne nepřátelé, do kterého byly kromě canisterapeutického týmu zapojeny děti prvních tříd ze základních škol z Nového Jičína.

 Na zdravotnické sekci naší škole se pejskové účastní tradiční akce 24 hodin s handicapem, kde si ve workshopech mohou studenti  4. ročníku vyzkoušet na „vlastní kůži” příjemné pocity z kontaktu s pejskem a dovědět se podrobnosti o této metodě. Podobné zážitky mohou mít i studenti nižších ročníků při projektových dnech.

Pejskové se také účastní školních akci jako jsou lyžařské nebo turistické kurzy. Takže se občas stane, když příjdou se mnou do školy, že slyším: „Ahoj Auro, Bonie nebo Chito!” /záleží, která to zrovna je/ J a až potom „Jé, dobrý den, paní profesorko.”. Už jsem si zvykla a navíc jsem ráda, že „naše děti” mají „ mé holky” rády a obráceně to pladí také.